Homo oeconomicus je jedním z nejdůležitějších a zároveň nejhůře chápaných ekonomických pojmů. Definice praví, že jde o racionální subjekt, který má konzistentní a stabilní preference, je orientován na budoucnost a sleduje pouze svůj vlastní zájem. Vždy volí alternativu, která mu přináší nejvyšší očekávaný užitek. Rozhoduje se vždy racionálně a má k dispozici všechny informace.
Běžná námitka zní, že takových lidí je v populaci velmi málo, pokud vůbec nějací existují. To znamená, že ekonomické modely jsou založené na chybném předpokladu. Proto nefungují, a vůbec, ta vaše ekonomie je ve skutečnosti pavěda, která nemá žádné reálné použití. Tak.
Ve skutečnosti každý ekonom ví, že homo oeconomicus je pouhá abstrakce. Extrémní zjednodušení používané pro tvorbu modelů, o nichž se samozřejmě ví, že jsou pro reálné použití nepřesné. To však neznamená, že jsou zcela chybné.
Podívejme se na fyziku. Nikdo nepochybuje, že fyzika je skutečná věda. A přece používá četná abstraktní zjednodušení. Například hmotný bod. Nic takového ve skutečnosti neexistuje, ale fyzika by se bez tohoto konceptu neobešla. Další příklady: dokonalý vodič elektrického proudu, dokonale newtonovská kapalina, dokonale elastická látka, a tak dále. Newtonova klasická mechanika je sama o sobě příkladem teorie, která je založena na zjednodušených předpokladech. Občas se setkáme s tvrzením, že newtonovská fyzika je „chybná“, zatímco „správná“ je až Einsteinova fyzika. Ve skutečnosti jsou Newtonovy rovnice správné v rámci určitého oboru hodnot a teprve v případech extrémní rychlosti nebo hmotnosti se začínají projevovat relativistické vlastnosti hmoty a záření.
Ovšem bez základů nelze stavět dům. Teprve dokonalé zvládnutí Newtonovy fyziky umožňuje pochopit Einsteina. Jiným příkladem může být eukleidovská geometrie. Všichni jsme se ji učili ve škole a všichni si pamatujeme, že součet úhlů trojúhelníku musí dávat 180 stupňů. Existují ale i jiné geometrie, kde toto tvrzení neplatí. To neznamená, že Eukleides se mýlil. Pouze pracoval s jinou soustavou předpokladů. Ale bez Eukleida nepochopíte Lobačevského, Riemanna nebo Bolyaie.
Podobně je tomu s ekonomií. Nejprve je nutno znát modely založené na zjednodušených předpokladech (homo oeconomicus). Teprve pak je možno začít pracovat s komplikovanějšími modely, kde se jednotlivci nechovají tak docela „učebnicově“. Příkladem může být behaviorální ekonomie, disciplína, která studuje vlivy psychologických, kulturních a sociálních faktorů a kde předpoklad dokonalé racionality neplatí.
Tyto vlivy se v ekonomii a financích bohužel mnohem hůře formalizují než v matematice nebo ve fyzice. Ve financích je dominantním modelem hypotéza efektivních trhů. Ta říká, že racionální a všech informací znalý investor oproštěný od všech emocí dokáže správně posoudit ceny akcií, dluhopisů, komodit, měn a dalších aktiv na finančních trzích. Výsledná tržní cena proto odráží všechny dostupné faktory: nemá proto smysl pokoušet se o nějaké předpovědi, protože vše je již obsaženo v ceně. Trendy akciových indexů jsou jen optický klam. Neexistují žádné cenové bubliny, neboť něco tak iracionálního není zkrátka možné.
Ilustrační obrázek byl vygenerován umělou inteligencí DALL*E 2
Ve skutečnosti jsou starší i zcela nedávné dějiny kapitálových trhů plné různých bublin a panik. Uveďme příklad z trhu dluhopisů, neboť nejrůznější akciové či komoditní bubliny jsou notoricky známé široké veřejnosti.
Trh evropských státních dluhopisů patří mezi největší na světě. Příprava na přijetí eura a jeho zavedení v roce 2000 přineslo sjednocení jejich cen. Investiční svět předpokládal, že pravidla eurozóny a zavedení jednotné měnové politiky budou mít za následek unifikaci rozpočtové politiky a že tudíž všechny eurové státní dluhopisy budou stejně kvalitní: německé, řecké, nizozemské, irské, a tak dále. Ceny dluhopisů a výnosy do doby splatnosti se v rámci uvedených zemí lišily nanejvýše v desetinách procenta. Rizikové přirážky do značné míry zmizely. Irské dluhopisy se dokonce občas obchodovaly se zápornou rizikovou přirážkou oproti německým „bundům“.
Samozřejmě všichni viděli, že různé země mají různou kvalitu veřejných financí i různou míru stability svých bankovních sektorů. Samozřejmě bylo možné se zeptat, zdali v případě nesnází existuje nějaký záchranný mechanismus; odpověď samozřejmě zněla „nikoli“, ale to rovněž všichni věděli.
Pak přišla finanční krize a všichni racionální investoři z ní byli paf. Připomeňme, že nešlo o amatérské spekulanty z řad taxikářů, holičů nebo zubařů, ale o vzdělané a zkušené manažery bank, investičních společností a penzijních fondů. Schopnost racionální kalkulace byla dlouhodobě potlačena kolektivní vírou, že už bude jen dobře.
Tolik k největšímu případu ekonomické iracionality posledních desetiletí. Na nějakého Einsteina nebo Riemanna v oblasti ekonomie a financí stále čekáme. Mimochodem, racionální myslitel Newton jakožto spekulant s akciemi dokonale pohořel.
psáno pro Lidové noviny