Lidstvo dosáhlo neuvěřitelných intelektuálních úspěchů v řadě oblastí: lidé jsou schopni vyrábět elektronické obvody o rozměrech srovnatelných s velikostí molekul, dokážou číst genetický kód, dohlédnou do hlubin vesmíru, nyní dokonce vyvíjejí umělou inteligenci – a přitom všem jsou bezradní ohledně tak triviální záležitosti, jakou je finanční zabezpečení svého vlastního stáří.
Ilustrační foto: Pavel Kohout
Větší či menší problémy s penzijním systémem má snad každá vyspělá či středně vyspělá země. Na domácí scéně může sledovat značnou nespokojenost s tím, že vláda má v úmyslu pouze zpomalit tempo valorizace (které bylo předchozí vládou nastaveno do zrychleného režimu). To však ještě není nic proti bouři nevole, kterému čelil (a stále čelí) krok prezidenta Macrona směrem k prodloužení důchodového věku.
Macron přitom nedělá nic brutálního: jen to, co by zodpovědný politik na jeho místě dělat měl. Macron chce uchránit Francii, která je již dost těžce zadlužena a přetížena daněmi, před dalšími dluhy a dalším zvyšováním daní. Národ (nebo alespoň jeho velká část) v tom však vidí útok na své nezadatelné a nedělitelné lidské právo zadlužovat budoucí generace až po uši. Pokud stojíte v čele země, která má druhou největší daňovou zátěž na světě, asi byste měli uvažovat o výdajových úsporách anebo alespoň o zpomalení růstu výdajů. Mimochodem, větší daňovou zátěž než Francie má už jen Dánsko; ovšem Francie má navíc státní dluh převyšující 110 procent HDP (Dánsko má snesitelných 30 procent HDP).
Z historického hlediska je pozoruhodné, že francouzské odbory (společně se zaměstnavateli!) protestovaly proti zavedení průběžného penzijního systému s odchodem do důchodu v 65 letech již v roce 1910. Tehdy však průměrný věk dožití dosahoval 50 let u žen a 46 let u mužů. V roce 1923, kdy byl penzijní věk snížen na 60 let (při průměrném věku dožití kolem 55 let) však již tolik námitek nebylo a zákon prošel.
Nyní však průměrný Francouz má šanci dožít se 79 let a Francouzka dokonce 85 let. Průměrná doba strávená v penzi je nesrovnatelně delší a náklady na penzijní systém jsou adekvátně vyšší. Z racionálního hlediska existuje jen jediné řešení: chodit do penze později. Máte lepší nápad?
Lepším nápadem by teoreticky mohlo být zlepšení demografické situace, například cestou podpory porodnosti. Jsou tu ovšem dva háčky. Především, i ta nejlepší populační politika, která by zapůsobila okamžitě, přinese výsledky v podobě zvýšených odvodů v ideálním případě až během čtvrtstoletí. Mezitím se ekonomika může octnout v začarovaném kruhu vysokých výdajů, vysokých daní a pomalého růstu. Italské zkušenosti varují (a nejen italské).
Dále je zde protivný fakt, že nejrůznější pronatalitní politiky tradičně selhávají. Kupříkladu myšlenka daně z bezdětnosti, která se vždy neodvratně vynoří při jakékoli veřejné diskusi na téma porodnosti. Fungovala někdy?
O dopadech zákona Lex Papia Poppaea císaře Augusta z roku 9 našeho letopočtu nemáme spolehlivé statistické údaje. Zato anglický zákon Marriage Duty Act z roku 1695 byl shledán neúčinným již zanedlouho po svém zavedení a zrušen roku 1706. Kromě toho daň z bezdětnosti bývá spojována se jmény jako Mussolini, Stalin, Ceausescu a tak dále. Mussolinimu se nepodařilo zlepšit porodnost, neboť jeho opatření podkopávala ekonomickou sílu mladých bezdětných mužů – tedy těch, kteří by měli zakládat rodiny. Porodnost za Stalina sice nebyla nízká, avšak bylo to spíše díky faktu, že tehdejší sovětské penze nebyly právě vysoké. Lidé věděli, že ve stáří se mohou spolehnout spíše na rodinu než na stát. Ceausescova opatření byla hotovou katastrofou.
V novější době se o podporu porodnosti cíleně pokoušeli Putin a Orbán. Dosažené úspěchy byly pouze dílčí a navíc není jasné, do jaké míry na nich měla zásluhu přijatá opatření. Ve srovnání s Maďarskem vykazuje výraznější zlepšení i Česko, kde žádná systematická propopulační opatření nebyla přijata. Pokud jde o Rusko, zvýšení porodnosti lze zaznamenat během let 1999 až 2017, poté se vývoj opět začal zhoršovat (a to ještě neznáme dopady válečného roku 2022). V žádné z uvedených zemí však celková míra porodnosti ani zdaleka nepřekročila hodnotu 2 nutnou pro dlouhodobé zachování populace.
Celosvětově lze pozorovat silnou zápornou korelaci mezi porodností a cenami bytů. Intuitivně asi chápeme důvod. Nabízí se myšlenka podpořit porodnost usnadněním bytové výstavby. Ta je v Česku drahá zejména z byrokratických důvodů. Nebylo tomu tak vždy. Během 20. a 30. let Československo zažilo dvě těžké hospodářské krize, chudoba byla velký problém, a přesto dodnes vidíme, kolik kvalitních bytů ze tehdy postavilo. Nabízí se myšlenka opsat zákony upravující výstavbu dejme tomu z roku 1923. Úředníci přijdou o moc (a možná i o úplatky), ale proces se podstatně zlevní a urychlí.
Zákonodárci, přemýšlejte.
Pavel Kohout
psáno pro Lidové noviny