Evropa jako číslo 1
Není žádnou novinkou, že Evropská unie dlouhodobě ekonomicky zaostává za Spojenými státy. „Na Evropskou unii nyní připadá přibližně 18 % všech celosvětových výdajů na spotřebu, zatímco na Ameriku 28 %. Před patnácti lety se EU a USA podílely na celkovém objemu výdajů zhruba jednou čtvrtinou,“ uvádí deník The Wall Street Journal v článku ze 17. července s názvem „Evropané chudnou“.
Moulin Rouge, Paříž. Ilustrační foto: Pavel Kohout
„Po zohlednění inflace a kupní síly se mzdy od roku 2019 snížily v Německu přibližně o 3 %, v Itálii a Španělsku o 3,5 % a v Řecku o 6 %. Podle údajů OECD se reálné mzdy ve Spojených státech za stejné období zvýšily přibližně o 6 %,“ pokračuje The Wall Street Journal. Článek dále dokládá, že v roce 2008 vynakládala EU na konečnou spotřebu zhruba tolik, co USA, tedy něco přes 12 bilionů (neboli tisíc miliard) dolarů v nominálním vyjádření. Tento objem se v rámci EU prakticky nezměnil až do roku 2022. Američané však podle statistik z roku 2021 vydávali na konečnou spotřebu více než 19 bilionů dolarů, přičemž v roce 2022 tato suma nepochybně přesáhne 20 bilionů.
Samozřejmě lze namítnout, že spotřeba ještě neznamená štěstí a peníze jsou pouhým prostředkem k životu, nikoli jeho cílem. Nicméně debaty o štěstí nechme na jindy: nyní se věnujeme hospodářskému zaostávání Evropské unie.
Často lze slýchat argumenty, že Evropané dobrovolně a rádi vyměnili „krysí závod“ o maximalizaci profitu za pohodový život beze stresů v pečovatelském státě. Kratší pracovní doba, levná zdravotní péče, několikatýdenní dovolená, vyšší stupeň ochrany zaměstnanců, spotřebitelů i nezaměstnaných, vždyť to je přece báječné, že ano? Za tyto skvělé vymoženosti přece stojí za to zaplatit ve formě o něco vyšších daní a o něco pomalejšího hospodářského růstu. Nebo snad ne?
Vzniká otázka, zdali cena za sociální jistoty není příliš vysoká. V roce 2008 byla ekonomika EU o necelá 4 procenta menší než ekonomika USA. Odhady na rok 2023 ukazují, že americká ekonomika může být o více než 78 procent větší než ekonomika Evropské unie! Takto vypadá cesta k hospodářské bezvýznamnosti, což by pro kontinent, který dal světu průmyslovou revoluci, byl velmi potupný konec. A nepochybně příliš vysoká cena za „jistoty“.
Abychom nemluvili stále jen v makroekonomických termínech, zde je diskusní příspěvek uvedený pod citovaným článkem. Autorem je americký podnikatel:
V naší malé firmě máme již více než 20 let francouzskou dceřinou společnost. Naše závěry jsou jednoduché, pokud jde o výhody zde v USA.
1. Vysoké daně nutí obyvatele EU (zde Francouze) vynakládat velké úsilí, aby se jim vyhnuli. Výsledkem je mnohem nižší produktivita.
2. Nižší motivace k podstupování rizika – to platí jak pro podniky, tak pro zaměstnance. Naši američtí inženýři mají větší tendenci k samostatnému jednání a jednají mnohem rychleji než naši inženýři z EU.
3. USA jsou obrovským trhem pro všechny – Mnohem snazší práce s mnoha dalšími příležitostmi. Vnitřní bariéry jsou nízké (dokonce i v Kalifornii a New Yorku) a zákazníci jsou otevřeni dodavatelům téměř z celého území USA.
4. Imigrace do USA přináší více rizikově tolerantních pracovníků než imigrace do EU.
Vlády EU věnují mnohem více času omezování rizik než podpoře podnikatelského chování. Je to vidět na výsledcích.
Francie vynakládá 25 procent HDP na sociální ochranu a podporu bydlení (stav z roku 2019). To je světový rekord. Spojené státy vynakládají na totéž jen 8,1 procenta HDP (podle stejné statistiky OECD). Kromě Francie utrácejí na „sociálno“ více než 20 procent HDP už jen Finsko, Dánsko, Norsko, Rakousko, Německo, Itálie a Řecko. Velká Británie utrácí 15,6 procenta. Česká republika je s hodnotou 13,2 procenta HDP prakticky přesně na průměru zemí OECD. V rámci OECD je sociálně nejúspornější Chile s 6,7 procenty HDP na sociální podporu a bydlení.
Francouzské veřejné výdaje (podíl na HDP) ve srovnání s průměrem OECD
Zdroj: OECD
Vysoké evropské zdanění má trojí efekt. Za prvé, nese informaci: „Nemusíte se nijak zvlášť snažit, stát se o vás postará a bude vám dobře i bez práce.“ Za druhé, odčerpává peníze těm nejproduktivnějším, kteří by za jiných okolností více pracovali a podnikali. Proč by se ale měli dřít, když stát jim beztak vezme velkou část výnosů?
Za třetí, jde o zmíněný dopad na imigraci. Poselství „bude vám dobře i bez práce“ silně rezonuje v zemích třetího světa, kde je dobře placená práce vzácná a kde sociální stát evropského typu neexistuje. Člověk snadno a obvykle docela rád opouští chudobu. A tak ve světě probíhá proces, v jehož rámci ti podnikavější a pracovitější ze třetího světa míří do Spojených států, zatímco ti ostatní se touží dostat do Francie, Británie, Německa nebo Skandinávie.
Evropa je zkrátka světovou jedničkou v utrácení peněz, které nemá, a v regulaci odvětví, kde dominují americké firmy. Trochu smutný primát.
Pavel Kohout
Algorithmic SICAV