• Pavel Kohout

Dotace a doping

Komise expertů navrhla německému kancléři Scholzovi regulovat ceny plynu. Do konce roku 2022 jednorázovým příspěvkem na zálohy, během let 2023-2024 pak stanovením maximálních cen na část spotřeby. Průmyslové podniky by mohly platit sedm centů (1,7 Kč) za kWh až do 70 procent průměrné roční spotřeby. Domácnosti 12 centů (2,9 Kč) do 80 procent průměrné spotřeby. Komise spočítala, že náklady státu by celkově činily 96 miliard euro (asi 2,4 bilionu Kč).


Připadá vám tato zpráva děsivá? Některým ekonomům ano. Zde je názor Petra Bartoně, jak jej autor publikoval na Twitteru:


„Nejsem dramatický, ale tohle je konec EU, jak ji známe. Odteď ať nikdo nehovoří o velkém jednotném trhu a konkurenci. Odteď se hospodářská soutěž mění v soutěž vlád, která zadotuje víc. Ta německá, díky Schwarze Null, může nejvíc. Což je přesně to, proti čemuž EU vždy bojovala.“


Co je to ta zmíněná „černá nula“? Je to hovorový název pro ústavní dodatek z roku 2009, který dovoluje německé spolkové vládě hospodařit se strukturálním deficitem ve výši maximálně 0,35 procenta HDP. Správnější termín by tudíž zněl „červená nula“, ale budiž. Podstatné je, že německá vláda má značný manévrovací prostor, pokud jde o cyklické (nestrukturální) deficity. V případě recese může podpořit ekonomiku—třeba ve formě dotací na energie.


Leckdo se zde může ptát, co je na tom špatného. Německá vláda rozhoduje o dotacích pro německý průmysl, nebere peníze nikomu třetímu, ani nikomu nic nediktuje. Kde je tedy problém? Ten spočívá v existenci dotací samotných. Každá státní podpora deformuje trh. Velká podpora deformuje trh ve velké míře. A co se stane, když trh je deformovaný?

Ilustrační fotografie: Pavel Kohout


Je všeobecně uznávaným faktem, že ekonomiky bývalého východního bloku se zhroutily kvůli několika faktorům. Mezi ně patřila absence skutečných zodpovědných vlastníků, ale snad ještě větší význam měly nesmyslné, centrálně určované ceny zboží a služeb. Ceny nevycházely z průsečíku nabídky a poptávky, ale z úvah byrokratů, jaká cena za to či ono zboží je „společensky prospěšná“.


Socialistické finance pak tyto vymyšlené ceny ještě dále obohatily o stovky různých sazeb daně z obratu (předchůdce DPH), včetně záporných sazeb na potraviny a extrémně vysokých na to, co socialismus považoval za „luxusní zboží“ (například počítačové diskety).


Zpět do současné EU. Jejím zdaleka největším úspěchem bylo a je vytvoření jednotného trhu. To nepopírají ani největší euroskeptici: nikdo nepostrádá celní bariéry na všech hranicích. Aby však tento trh mohl skutečně fungovat bez tření a skřípotu, je nutné zajistit, že tržní ceny skutečně odrážejí nabídku a poptávku.


V ideálním světě by to znamenalo seškrtání všech dotací a jiných forem státní podpory. V reálném světě máme dotace na zemědělství a jiné dotace s cílem rozvíjet chudší regiony Unie. Z politických důvodů nelze tyto dotace zrušit. EU se proto alespoň snaží, aby zemědělské a jiné dotace byly vypláceny podle daných a jasných pravidel. Nakolik je toto úsilí úspěšné, je téma pro širokou diskusi, připusťme však, že snaha tu je.


Zákaz nedovolené státní podpory je správný, neboť zásadní pokřivení vnitřního trhu v Německu (nebo kdekoli jinde) znamená i pokřivení cen v jiných zemích, pro něž je Německo významný obchodní partner. Bez této snahy by zrušená cla mohla být časem nahrazena spletí netarifních bariér, které jsou neméně zlé pro mezinárodní obchod.


Srovnejme tuto situaci se sportem. Doping je zakázán jakožto nedovolená podpora. Samozřejmě se najdou i hlasy tvrdící, že sportovci jsou vlastně profesionální gladiátoři placení za výkon a co berou za drogy, je čistě jejich věc. Jenže není. Dopující sportovci nepřímo nutí ostatní, aby rovněž brali podpůrné prostředky. A především, doping není zdravý. Cenou za krátkodobé zlepšení výkonnosti je dlouhodobé poškození organismu. Vzpomeňme opět na socialismus. Ziskové podniky byly státem nuceny dotovat ty ztrátové. Postupně se jim nedostávalo peněz na investice a výrobní zařízení zaostávala za kapitalistickým světem. Nakonec se dostaly do ztráty i někdejší „dojné krávy“. Koncem 80. let musel být dotován dokonce i vývoz kulatiny do Německa; krátce poté se socialismus definitivně zhroutil.


Vysoké ceny energií jsou pro trh informací, že je třeba jednat: najít alternativy, ať už fosilní, nukleární nebo netradiční. Snížit energetickou náročnost. O něco méně topit. Přeorientovat se na jinou výrobu, atd. To vše je samozřejmě drahé, náročné, mnohdy nepříjemné a často politicky choulostivé. „Trh je jediný demokratický soudce, který vůbec v moderním hospodářství existuje,“ tvrdil v 50. letech Ludwig Erhard, západoněmecký ministr hospodářství a jeden z otců hospodářského zázraku.


Trh udělal ze západního Německa hospodářskou velmoc, absence trhu učinila z východního Německa zadrátované vězení, odkud se lidé snažili uprchnout. Nekřivme trh, je to jedna z nejcennějších věcí, které máme.


Pavel Kohout

psáno pro Lidové noviny


187 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše