Česká republika spotřebovala v roce 2023 o 3,5 procenta méně elektřiny než v roce předchozím. Ve srovnání s rokem 2018 jde dokonce o 7,1 procentní pokles. Je to dobrá zpráva?
Jak se to vezme. Německo zaznamenalo dokonce 4,5 procentní pokles spotřeby elektřiny během minulého roku, ale v kontextu zhruba stejně hlubokého poklesu průmyslové výroby nejde o žádnou radostnou novinu. Spíše se nabízí otázka, co dělat s Německem — ale i s českou ekonomikou a s celou Evropskou unií. Dosavadní růstový model je u konce. A bude mnohem hůře.
Dosavadní model německé a české ekonomiky byl založen na výrobě automobilů a na dostupné a poměrně levné elektřině generované převážně v uhelných a v jaderných elektrárnách. S tím je ovšem konec. Německé a české automobily budou (k velké radosti čínských výrobců) nahrazeny čínskými elektromobily. I když se v Evropě možná nějaká výroba automobilů udrží, bude závislá na čínských komponentech a technologiích.
Předpokládejme, že Evropa dodrží své závazky ohledně přechodu na elektromobilitu. Co by to v praxi znamenalo? Odpověď nabízí britský autor Ross Clark ve své nedávno vydané knize Not Zero (doslova přeloženo „Ne nula“; narážka na oficiální klimatický cíl „net zero“, tedy čistá nula emisí oxidu uhličitého.) V roce 2019 spotřebovala silniční vozidla ve Velké Británii ekvivalent 414 TWh energie. Ve srovnání s tím všechny elektrárny Spojeného království v témže roce vygenerovaly 325 TWh. Clark ještě připomíná, že ambiciózní emisní cíle zahrnují též nahrazení domovních plynových kotlů tepelnými čerpadly, která fungují rovněž na elektřinu.
Pokud jde o Evropskou unii, obdrželi bychom v zásadě podobná čísla: výroba elektřiny jednoznačně nestačí k napájení budoucího elektrifikovaného vozového parku. Tím spíše, že uhelné elektrárny mají být odstaveny a Německo iracionálně dělá všechno proto, aby stejný osud postihl i evropské atomové elektrárny.
Z ekonomického hlediska existuje jediné řešení této soustavy rovnic: zásadní a drastické zdražení elektrické energie na mnohonásobek současné úrovně. Elektromobily se stanou dopravním prostředkem pro hrstku vyvolených (velmi bohatých jedinců a státních zaměstnanců), zatímco běžný člověk posadí děti do cargo kola a vydá se šlapat pedály do pražských kopců.
Někteří považují tento vývoj za správný. Clark cituje Trudy Harrisonovou, bývalou náměstkyni britského ministerstva dopravy. Vlastnit auto je podle ní „přežitek 20. století“, moderní člověk se má prý orientovat na sdílenou mobilitu. (Jak vyřešit sdílenou mobilitu v době ranní dopravní špičky již Harrisonová nevysvětluje.)
Ale dobrá. Dejme tomu, že se budeme muset smířit s poklesem životních standardů na úroveň běžnou před mnoha desítkami let. Pokud to zachrání planetu, bude to přece správné, že ano?
Ne. Skutečnost je taková, že EU vypouští do atmosféry jen asi 5,4 procenta oxidu uhličitého z celkové světové produkce. I kdyby Evropa dosáhla ideálního cíle „čisté nuly“, světové klima by to ovlivnilo jen na hranici měřitelnosti.
Ale i kdyby naše oběť měla přinést jen nepatrné zlepšení, stále by šlo o správnou věc, není-liž pravda? Navíc bychom dali příklad ostatním velkým ekonomikám. Někdo zkrátka musí nést pochodeň pokroku.
Ne, i tyto představy jsou mylné. Ukažme si konkrétní čísla. Fosilní elektrárny v Evropské unii dokázaly od roku 2002 do roku 2022 snížit produkci oxidu uhličitého o 372 milionů tun ročně. Část této úspory byla způsobena přechodem na solární a větrnou energii. Další část byla ovšem vytvořena přesunem evropského průmyslu na jiné kontinenty. A nyní věnujte zvýšenou pozornost následující informaci:
Mezi lety 2002-2022 vzrostl objem emisí CO2 způsobený fosilními elektrárnami v Číně a v Indii o 4643 milionů tun ročně.
Emise oxidu uhličitého v rámci fosilní energetiky (v milionech tun ročně)
Zatímco Evropa za velkých obětí snižuje emise o stovky megatun, Čína a Indie chrlí do zemské atmosféry o tisíce megatun více. Evropa nedokázala ušetřit ani desetinu oxidu uhličitého, kolik oba velké asijské státy emitovaly navíc.
Nicméně aspoň vytváříme ušlechtilý příklad. A donutili jsme i Čínu a Indii přijmout cíle směřující k omezení emisí, ne?
Ne. Čínský cíl dosažení uhlíkové neutrality je stanoven na rok 2060. Dále, pětiletý plán rozvoje přijatý v roce 2021 dále počítá s výstavbou dalších uhelných elektráren. Především ale uvedený cíl není právně závazný, na rozdíl od podobných cílů stanovených EU nebo Spojeným královstvím. Totéž platí i pro indický cíl uhlíkové neutrality stanovený na rok 2070.
Evropa přesouvá svůj vyspělý a energeticky úsporný průmysl do zemí, které bez omezení pálí uhlí a budou tak činit ještě desítky let. Green Deal, Energiewende a podobné ušlechtile míněné programy působí škody jak ekologické, tak ekonomické. Není to žádná „velká příležitost“. Je to obrovské riziko ohrožující Evropu, zcela srovnatelné s nebezpečím ruského expansionismu nebo islámského terorismu.
Pavel Kohout
Algorithmic SICAV
psáno pro Lidové noviny