Argentina na cestě k dolaru

V nedávných primárních prezidentských volbách v Argentině zvítězil ekonom Javier Milei popisovaný jako ultraliberál, ultrakonzervativec a anarchokapitalista. Jeho návrh na zrušení argentinské centrální banky a dolarizaci je široce považován za výstřelek. V důsledku Mileiova vítězství v primárkách došlo k propadu argentinského pesa a zvýšení úrokových sazeb. Jaké důsledky může mít úspěch takto nekonformního kandidáta?

Ilustrace: Argentina na cestě k dolaru. Vytvořeno umělou inteligencí ve stylu Tamary Lempické

Malá odbočka k argentinskému volebnímu systému. Simultánní a povinné otevřené primárky jsou nástroj, který u nás neznáme. V tomto systému se kandidáti volí v rámci každé volební aliance, a to v rámci jednoho povinného volebního aktu, v němž občané mohou hlasovat pro kteréhokoli kandidáta z jakékoli strany, ale mohou odevzdat pouze jeden hlas. Pokud je v každé alianci více kandidátů, vítězí ten, který získá nejvíce hlasů. Jde tedy o jakési kvalifikační předkolo pro skutečné volby.

Zpět k Javieru Mileiovi. Agenturní zprávy vyvolaly dojem, že jde o jakéhosi výstředního podivína, který je nevypočitatelný a potenciálně nebezpečný. Zrušit centrální banku – ó, jaká pošetilost!

Proč ale Milei tolik nenávidí argentinskou centrální banku? Narodil se v roce 1970. Během svého života zažil celkem čtyři různé národní měny, z nichž každá dopadla špatně. V mládí prožil ničivou hyperinflaci, která pohltila úspory obyvatelstva a způsobila hospodářskou krizi. Vlastně zažil — spolu se svými vrstevníky — několik hyperinflací, z nichž ta poslední právě probíhá. Argentinské spotřebitelské ceny vzrostly meziročně dosahují více než 113% růstu. Kurs pesa ještě v dubnu 2004 přesahoval 9,6 české koruny; nyní se peso propadlo na úroveň 6,4 haléře.

A čí je to vina? Nikoho jiného než právě argentinské centrální banky. Nikdo jiný totiž nemůže legálně tisknout argentinskou měnu, ať už papírově anebo virtuálně, přes klávesnici počítače. (Puristé mohou namítnout, že valná část peněžní zásoby vzniká tvorbou úvěrů v komerčních bankách, ale bez centrální banky by se to neobešlo.)

Za takových okolností člověk nemusí být potřeštěný radikál, aby uvažoval o zrušení centrální banky. A překvapení: když se začtete do Mileiova životopisu, zjistíte, že skutečně není žádný šílenec. Milei je profesor ekonomie, teorie růstu a ekonomické matematiky. Má seriózní publikační činnost, pracoval pro různé finanční instituce, včetně soukromých bank a penzijních fondů. Byl i poradcem vlády, je autorem několika knih a řady populárních článků a mediálních vystoupení.

Z odborného hlediska Milei usiluje o syntézu rakouské ekonomické školy a monetarismu. To je velmi neobvyklé. Monetarismus je respektovanou součástí ekonomie hlavního proudu. Vychází z kvantitativní teorie peněz, která matematicky dává do souvislosti objem peněz v ekonomice s růstem cenové hladiny. Na úrovni ekonomické teorie jde o standardní přístup.

Rakouská škola však nikdy nebyla plně akceptována jako plnohodnotná ekonomická teorie. Má pověst spíše filosofického směru. Široce je však přijímáno její zdůvodnění nemožnosti fungování centrálně řízené ekonomiky. Friedrich von Hayek za ně v roce 1974 dokonce obdržel Nobelovu pamětní cenu za ekonomické vědy. Jinak jde o tzv. heterodoxní směr. Stoupenci rakouské školy například odmítají použití matematiky na základě několika argumentů. Lidské chování je subjektivní a variabilní. Matematika nemá nástroje pro zachycení této komplexnosti. Dále, podle rakouského pohledu je budoucnost v zásadě nepředvídatelná. Matematické modely, které se snaží předpovídat, jsou považovány za nedůvěryhodné.

Rakouská teorie vychází z temných zkušeností světové finanční a hospodářské krize, která začala v roce 1874 ve Vídni. Odtud ta skepse ohledně státu a matematiky. Na druhé straně Milei hovoří s velkým respektem o Benu Bernankem, šéfovi americké centrální banky v období Velké finanční krize. Žádný „skutečný“ stoupenec rakouské teorie by se k Bernankemu nehlásil (mimochodem, ekonomičtí Rakušané jsou poměrně sektářský lid a dosti nevraživě se dívají na kacíře, kteří by mohli narušit čistotu jejich dokonalých myšlenek).

Milei vysvětluje, že je „anarchokapitalista, protože stát je nepřítel. Ale žijete v reálném světě a musíte stát nohama na zemi. V tomto kontextu jsem minarchista — tedy někdo, kdo věří, že stát by měl mít na starosti pouze bezpečnost a spravedlnost.“

Může Milei skutečně zrušit centrální banku a zavést americký dolar, pokud bude zvolen prezidentem? Dolar je již používán jako oficiální měna v Ekvádoru, El Salvadoru, Zimbabwe a několika menších pacifických státech. Novinkou by bylo pouze to, že Argentina s téměř 46 miliony obyvatel je větší než Ekvádor s bezmála 18 miliony. Může se stát, že americká měnová politika nebude Argentině úplně vyhovovat: v každém případě by však americký dolar byl stabilnější, než jakákoli měna, kterou tento jihoamerický stát dokázal v poválečném období vyprodukovat.

Pavel Kohout

psáno pro Lidové noviny