top of page
  • Obrázek autoraPavel Kohout

EU, jakou si zasloužíme

Dvacáté výročí českého členství v Evropské unii je nevyhnutelně doprovázeno komentáři o růstu ekonomických ukazatelů, který jsme od té doby zažili: hrubý domácí produkt, export do členských zemí EU, nominální a reálné mzdy, a tak dále. Jak by věci vypadaly jinak, kdybychom v květnu 2004 do Unie nevstoupili?


Brusel, Velké náměstí. Foto Pavel Kohout


Ve skutečnosti ale tato otázka postrádá smysl. Možnost nevstoupit prakticky nebyla na stole. Chtěli to všichni: čeští politici (ve své naprosté většině), česká veřejnost a koneckonců i samotná EU. Vyhnout se vstupu prakticky nedalo — přičemž toto konstatování neberte jako stížnost ani jako vyjádření úlevy s odstupem času.


Bilancování oněch dvaceti let je překvapivě jednoduché. Velkým úspěchem českého členství v Evropské unii je vše, co je spojeno se svobodou. Konkrétně volný pohyb osob, zboží a kapitálu. Nikdo neteskní po pasových kontrolách před vstupem do schengenského prostoru. Pamětníci si mohou vybavit, že ještě začátkem 90. let jsme museli žádat o vstupní víza před cestou do většiny západních zemí, včetně sousedního Německa. Nyní my sami jsme Západ pro občany východoevropských států.


Nikdo také nepostrádá všetečné celní prohlídky ani otravné formuláře. Už vůbec nikomu nechybí devizové kontroly a přídělový systém na cizí měny (rovněž realita 90. let, alespoň jejich první poloviny). Redukce těchto formalit je velkým přínosem; ještě by stálo za úvahu zásadně liberalizovat obchod se zeměmi jako jsou Spojené království, Spojené státy, Švýcarsko a Japonsko.


Je-li řeč o Spojeném království, dostáváme se k neúspěchům Evropské unie. Přijít o Británii byl rozhodně neúspěch první kategorie. Ano, lze se vymlouvat na populisty a xenofoby v čele s Nigelem Faragem. Pravda je ovšem taková, že populisté by neměli šanci uspět, kdyby nebylo tolik sebestřednosti, arogance a přezíravosti na straně Bruselu. Hlasování v referendu o brexitu by zcela jistě dopadlo alespoň o dvě procenta jinak, kdyby se Jean-Claude Juncker nechoval jako nafoukaný papaláš. Přičemž Juncker nebyl zdaleka jediný.


Referendum tehdy dopadlo ve prospěch brexitu o pouhých 1,9 procenta. Optimisté doufali, že brexit přispěje ke svobodnějšímu životu v Británii, která bude ušetřena bruselských direktiv a fantazijních projektů. To se ale nestalo. Británie přišla o výhody z bezbariérového obchodu s Unií. Namísto pracovitých imigrantů z Polska a Pobaltí proudí do země žadatelé o sociální dávky z jiných kontinentů. Ani monstrozita zvaná Green New Deal se Británii nevyhnula: naopak, britská verze je ještě horší než ta unijní. Chabou útěchou zůstává, že britský průmysl byl již z větší části zničen během 50. a 60. let socialistickými politikami Strany práce (která se mimochodem nemůže dočkat, až se po příštích volbách pravděpodobně opět zmocní budovy číslo 10 na Downing Street).


Celkem vzato, Británie v důsledku brexitu něco ztratila, ale jako protiváhu nezískala vůbec nic. Naprosto nic, snad kromě toho, že Spojené království si mohlo opět svobodně vybrat barvu svého cestovního pasu.


Což nás může přivést k myšlence, že EU je přece jen, navzdory svým nedostatkům, to nejlepší, co nás mohlo potkat. Těžko uvěřitelná myšlenka, pokud posloucháme třeba Franse Timmermanse nebo jiného unijního myšlenkového giganta. Člověk se ptá, co jsme to jen provedli, že si zasloužíme právě takovou politickou reprezentaci na nejvyšší úrovni.


Mezi další neúspěchy EU patří postupné ekonomické zaostávání. V roce 2002 měla Unie 23,1 procentní podíl na světovém hospodářském výkonu. O dvacet let později to bylo jen 16,6 procenta na světovém HDP (údaje podle Světové banky). Unie zaspala boom informačních technologií v 90. letech. Lisabonská strategie z roku 2000 s cílem „dohnat a předehnat“ byla jen plácnutím do vody.


Ve skutečnosti Evropa stále má značné know-how a intelektuální kapitál, ale nedokáže tyto výhody zpeněžit. Někdo tvrdí, že za to může ne ještě zcela integrovaný vnitřní trh a jazykové bariéry, ale to není pravda. V 60. letech měla Evropa na trhu vyspělých technologií větší váhu než dnes. A kolem roku 1900 byl její význam zcela dominantní. Vypadá to jako ironie, ale je to skutečnost: čím více integrace, tím je postavení EU na světovém trhu slabší a slabší. A to jsme ještě úplně nezrušili automobilový průmysl, na což dychtivě čeká Čína.


Něco v Evropě je špatně, ale není to jen vinou oněch pověstných „bruselských byrokratů“. Koneckonců, oni jsou jen odrazem toho, co se děje ve členských státech. Pokud si několik významných evropských národů zvolí do svého čela nekompetentní a v určitých ohledech dokonce fanatické jedince, nemůže se to obejít bez vlivu na unijní politiku.


Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, napsal konzervativní francouzský diplomat a politolog Joseph de Maistre (1753 až 1821) ve znechucené reakci na krvavé výstřelky francouzské revoluce. Tuto větu lze bez újmy na platnosti zobecnit i na kontinenty.


Pavel Kohout

psáno pro Lidové noviny


176 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page